Na konci zimy mě vždy přepadnou trochu výčitky, že naše obytka vlastně výrazně více času stojí na parkovišti než s námi jezdí. A letos, přesně v tenhle okamžik, jsme shodou okolností nahrávali podcast s Campiri, kde jsem se dozvěděl o zajímavé službě – Sdílení bez starosti.
Taky jezdíte mnohem méně, než jste si plánovali?
Jak jsem zjistil, tak naše situace není výrazně odlišná od toho, co jsem se dozvěděl. Dle statistik údajně průměrný obytňák stojí 49 týdnů v roce. My jsme na tom o něco lépe, ale nijak dramaticky. Ročně v autě spíme, řekněme, něco kolem 40 nocí. To není zrovna ekonomicky nejvýhodnější uložení klidně dvou a více milionů korun, které majitel do auta “investoval”. A není to jenom o tom, že na auto sedá prach, ale nám třeba kvartálně chodí faktura za pronájem parkování a pojistka se naštěstí platí jen jednou za rok, aby to člověka zabolelo jen jednorázově…
Vlastně to ani nechci počítat, ale pro vás to udělám. Pojďme si říct, že parkování může stát bez problémů kolem 2 000 Kč měsíčně a připočítejme řekněme, 25 000 Kč ročně za pojištění. Ufff, to máme bezmála 50 000 Kč jenom za to, že auto je. Jako jo, já vím, je to koníček, něco to stojí… Kdo chce mít koně, musí mít na oves… Sám tyhle věty rád používám. Ale, tyjo, … 50 000 Kč ročně! A to teda ještě nepočítám případné splátky úvěru.
Co takhle auto půjčovat?
Řada lidí si tuhle kalkulaci už provedla a třeba i finanční možnosti je donutily k tomu, že jdou cestou půjčování auta. Jenže ďábel je vždy v detailech. Kdo se bude starat o převzetí a předání vozu? To opravdu budu v sezóně muset být každý víkend připraven auto převzít, uklidit a znovu předat? Co budu dělat, když mi zákazník vrátí auto poškozené a odpoledne má přijet další parta? Kdo bude komunikovat se zákazníky ve tři ráno, když jim dojde plyn a Truma vyhodí chybu? Kdo zajistí servis? Už jen tohle je pro mě naprosto neakceptovatelná představa…
Jenže jak jsme si s kolegy v Campiri povídali, tak tohle dokáže všechno zajistit Campiri a její sesterská firma Nomivans. Celý provoz přebírají oni.
Jak to konkrétně funguje?
Vůz zaparkujete na hlídaném parkovišti u letiště Praha, kde Nomivans provozují i vlastní servis. Od téhle chvíle se o vše starají za vás — inzerci, přípravu vozu, předání zákazníkovi, vysvětlení fungování, převzetí po výpůjčce, kontrolu stavu. Pokud zákazník něco poškodí, vyřeší to taky oni. Standardní servisní úkony jako výměna oleje, revize plynu nebo STK? Také v režii Campiri servisu. Jednou za měsíc vám, jako majiteli vozu, přijde vyúčtování. A to je v podstatě vše, co po vás program chce. Zároveň ale rozhodujete vy, kdy auto chcete využít pro sebe. Prostě ho označíte v systému jako nedostupné.
Pro koho to dává smysl?
Podle mého názoru tohle může dávat smysl zejména pro dva typy lidí:
- Majitelé, kteří splácejí — auto vydělává v době, kdy ho nevyužíváte, a pomáhá krýt měsíční náklady. To je pro spoustu lidí reálná (a nezřídka i jediná) cesta, jak si větší a komfortnější vůz vůbec dovolit.
- Majitelé, kteří jednoduše nemají čas — auto mají, rádi ho občas využijí, ale nestihnou ho využívat víc. Místo aby stálo a sedal na něj prach, pracuje.
Jasně, musíte překonat bariéru toho, že půjčujete svoje auto cizímu. Na druhou stranu, pokud se s ním cokoliv stane, Campiri s Nomivans to řeší za vás. Pojďme být k sobě upřímní, on nějaký ten zákazník během pronájmu určitě něco v autě poškodí. Jenže zaprvé tu situaci s kaucí a úhradou škody neřešíte vy, ale Campiri, a pak je tam bezprostředně po ruce Nomivans, což je servis, který (dle dostupných referencí) hodně dobře umí…
Vlastně mě i napadlo, že by to moje auto možná mělo i trochu více a pravidelnější péče než jsem mu schopen poskytnout během roku já sám. Nafta nebude v nádrži ležet i několik měsíců, povolenou poličku mi dotáhnou, vrzající schůdek promažou a auto třeba i čas od času umyjí… 🙂
Jak začít?
Jak jsem se dozvěděl, tak celý program nezačíná rovnou podpisem smlouvy naslepo. Nejdřív se ozvete, proberete podrobnosti a domluvíte schůzku. Mechanici vůz zkontrolují, případně doporučí doplňky vhodné pro pronájem. Teprve pak se podepíše smlouva a auto přechází pod správu Nomivans.
Jestli vás téma zajímá a chcete zjistit, co konkrétně vám program může přinést, více informací najdete přímo na webu programu Sdílení bez starostí.
Článek vznikl ve spolupráci s Campiri.
Sdílíme (půjčujeme) jedno naše obytné auto u Campiri. Službu Novimas zatím nevyužíváme, protože jsem o ní doposud nevěděl. Bez této služby to tak úplně bez starostí samozřejmě není. Tato služba „Bez starostí“ je určitě zajímavá zejména pro zaměstnané lidi, ale zadarmo není, jelikož provize se v tomto případě vyšplhá na 26%. Pokud vůz pronajímáte např. za 3 tisícovky na den, váš příjem pak bude jenom 2220,- Kč/den. Z toho ještě zaplatíte daně z příjmů. Campiri tím zároveň získává exkluzivitu.
Nepřipadá mi „korektní“ vámi provedený příklad finanční kalkulace. I když je to jenom “hrubý” odhad, některé položky chybí. Zdá se mi nepravděpodobné, že si někdo pořizuje vůz na splátky (ze skupiny první : majitelé, kteří splácejí), aniž by měl vůz alespoň kde parkovat a zároveň ho sám využívá jenom málo. To nedává příliš smysl, protože pro takové lidi je ekonomicky výhodnější si obytný vůz půjčit. Za uvedených 50 tisíc ročních nákladů si takové auto v půjčovně lze půjčit hned na dva týdny. U Campiri, kde jsou obvykle lepší ceny, i na tři týdny. Ale jiné výdaje naopak chybí. V případě splácení úvěru se náklady mohou vyšplhat na 100 tisíc ročně, spíše podstatně více. Také není započítaná amortizace, ani běžná údržba a pravidelný servis. Výměna oleje stojí min. 10 tisíc. Amortizace je nejméně 50 tisíc/rok. U novějších vozů spíše dvojnásobek. Pokud tohle všechno započítáte, tak to “parkovné” můžete klidně vynechat, protože i bez toho se celkové náklady mohou vyšplhat výrazně výše (na 150 až 200 tisíc). A tak zřejmě i těch vašich 40 dnů cestování v roce pořídíte levněji, když si auto zapůjčíte. Prostým vynásobením 40 dní při průměrné ceně 3 tisíce,- Kč (Campiri) jsou náklady 120 tisíc. Při průměrné ceně 4 tisíce (běžné půjčovny) je to 160 tisíc korun. Určitě jsou taková čísla lépe souměřitelná se skutečnými celkovými náklady na provoz vlastního obytného vozu. Při tom uvažovaných 40 dnů není zrovna málo. Tolik dovolené většina lidí vůbec nemá, takže zřejmě se předpokládá i častější využití o víkendech.
Podobné kalkulace příliš nedávají ekonomický smysl. Jenomže řada lidí, kteří si kupují vlastní obytné auto v ceně kolem dvou až tří miliónů korun, tímto způsobem ani nepřemýšlí. Kdyby dělali podobnou „rozvahu“, asi by si auto ani nepořídili. Důvody ke koupi bývají různé. Pro některé je to životní styl, touha, hobby, nadšení. Pro jiné je to nákladová položka ve firmě a odpis nepříjemných daní. Někdo si řekne: dobře chci to auto mít, chci mít svoje vlastní, abych si ho mohl upravit a přizpůsobit pro sebe, ale nechci v něm trávit veškerou svojí dovolenou. Můžu ho tedy „sdílet“ a zřejmě mi to pomůže vydělat alespoň na část nákladů, resp. zaplatí mi to běžnou údržbu, pojistku, dálniční známky, …. V případě takového „sdílení“ bude opotřebení samozřejmě větší a také přibudou další rizika. Ale cena vozu klesá s časem ať s ním jezdíte málo nebo i více. Vývoj v tomto segmentu jde rychle dopředu a za pár roků si třeba můžu koupit zase nové modernější auto. Podobné úvahy už mohou přinášet lepší argumenty než jenom “čísla” samotná. Například my jsme si koupili druhé obytné auto. To první jsme místo prodeje začali půjčovat (sdílet). Jedno je vestavba, druhé je polo-integrované, což rozšiřuje možnosti využití. Ale my v těch autech „bydlíme“ až 100 dní v roce a kromě toho je využívá syn. Sdílení v rámci rodiny je další způsob, který mění „efektivitu“ zakoupeného vozu.