“Když máte neklidné nohy, je vestavba ideální.” Osm měsíců ve Weinsbergu.

Na mapě Evropy to vypadá jako velký trojúhelník s vrcholy na jihu Španělska u Gibraltaru, na severu Švédska v Laponsku a na mysu Lefkas na řecké Lefkadě. Aneta a Tomáš Málkovi se s malým Adamem loni přestěhovali do obytné vestavby Weinsberg CaraBus 630 ME, aby uskutečnili svůj nomádský sen.

Honza: Váš rodinný cestovatelský projekt Adamova velká cesta je poměrně populární a kde kdo o něm určitě slyšel. Ale pro připomenutí – jak dlouho jste byli na cestě, kolik jste projeli zemí a kolik jste najeli kilometrů?

Aneta: Vyrazili jsme koncem března a do Česka se vrátili k 1.listopadu. Pohybovali jsme se podle známého nomádského pravidla – když je chladno, jeď na jih, když je teplo, jeď na sever. Naše cesta by se tak mohla jmenovat také od Gibraltaru za severní polární kruh. Projeli jsme celkem deset zemí, nejvíce času jsme strávili ve Španělsku, ve Skandinávii – Švédsku a Norsku, Řecku, Německu a Maďarsku.

Tomáš: Celkem jsme najeli zhruba 26 000 kilometrů při průměrné spotřebě 9,5 litrů nafty na sto kilometrů.

Honza: To je pěkná porce kilometrů a pořádná doba. Jakým autem jste svou cestu podnikli?

Tomáš: Cestovali jsme obytnou vestavbou Weinsberg CaraBus 630 ME. Jejím základem je nejdelší Fiat Ducato, auto měří 639 centimetrů, na výšku má 2,9 metru. Pod kapotou byl motor vyladěný na 160 koní a vůz měl manuální převodovku.

Honza: Líbí se mi vaše rozhodnutí pro obytnou dodávku. (smích) Proč právě vestavba této velikosti?

Aneta: Z obytňáků jsme během posledních let vyzkoušeli snad všechny možné varianty, od teréňáků se stanem na střeše po luxusního obra o velikosti dálkového autobusu. Naše současné auto nám vyšlo jako ta nejlepší varianta. Kombinuje slušný vnitřní prostor včetně koupelny a velké postele, jízdní vlastnosti bližší dynamickému osobáku než těžkopádnému náklaďáku, a velikost umožňující projet i horské vesničky středního Španělska nebo ostrovního Řecka (i když někdy s couváním a zatajeným dechem).

Tomáš: Věděli jsme, že budeme hodně přejíždět a že budeme střídat malé silničky i dlouhé přejezdy na dálnicích. Pro tenhle typ cestování, navíc s tříčlennou posádkou, nám vestavba přišla jako ideální varianta.

Honza: Když už taková výprava, tak kde koho napadne, jak jste asi měli vybavené auto. Máte v nějakou speciální výbavu?

Aneta: Velkou tatrovku! A markýzu! Ta je velmi speciální tím, že jsme ji téměř vůbec nepoužívali. (smích)

Tomáš: Máme na střeše solár a zdvojenou nástavbovou baterii. V Hykru nám nainstalovali i měnič napětí, abychom byli co možná nejvíce nezávislí. Ve Španělsku to fungovalo skvěle, prakticky jsme nepotřebovali připojení k elektřině. V Laponsku, po třech dnech vytrvalého deště a se zapnutým topením, jsme přeci jen elektrický “doping” museli vyhledat. Jak říkají technici z Hykra, solár je dnes zcela běžný doplněk. Jinak to je sériové auto, což je důkaz, že lze podobné putování zvládnout bez nějakých dramatických příprav.

Honza: Kdyby se člověk zamýšlel nad tím, že vyrazí za podobným dobrodružstvím, co se ukázalo jako naprosto klíčové a nezbytné pro takhle dlouhou cestu?

Aneta: Takhle – věcí jsme měli plné auto, ale v důsledku by se bez nich člověk také obešel, kdyby musel… Z hmotných věcí asi tedy nakonec jen to, na čem si při výběru auta dával Tom obzvlášť záležet – velká a pohodlná postel! Ta je opravdu skvělá.

Tomáš: Velké podélné lůžko bylo při hledání auta nepřekročitelnou podmínkou. A to hned z několika důvodů. Při nepříznivém počasí sloužila Juniorovi tahle část dodávky jak hernička, kam se k němu vešel i jeden dospělý člen posádky. Druhý dospělý měl volné pole působnosti v přední části. Velké spaní nepřímo generuje i velký nákladový prostor, který se nám podařilo zaplnit až po okraj.

Honza: A teď opačná otázka. Je něco, o čem jste si říkali, že jste s sebou vůbec nemuseli vozit, nebo co z výbavy auta zpětně považujete za zbytečnost?

Aneta: Možná pár dětských věcí, ale to se v tomhle věku (mezi 2. a 3.rokem) stává i doma. Odjíždělo s námi batole a vrátil se upovídaný parťák na cesty.

Tomáš: Život v dodávce člověka naučí minimalismu. Zjistíte, že potřebujete čtyři trička, dvoje kalhoty, voděodolnou bundu, když se pokazí počasí… Věděli jsme, že budeme potřebovat oblečení, které bude svým způsobem univerzální, tedy vhodné do města, na grilování u jezera i na turistickou výpravu do skalního města s Adamem v krosničce. Tohle všechno se protlo v oblečení od Bushmanu, které jsme měli na cestu. Navíc je mi sympatické, že je to česká značka a staví na přírodních materiálech.

Honza: Ještě mě napadá, že při takovémhle cestování Evropou mohl být docela problém s doplňováním plynu. Jak známo, každá země si to řeší dost po svém. Jak jste to řešili vy? 

Tomáš: Měli jsme dvě “německé” jedenáctikilové lahve naplněné čistým propanem, abychom mohli bez obav ze zamrznutí i do hor. V tomto modelu Weinsbergu je lednice poháněna elektricky, takže plyn se spotřebovává pouze při topení, ohřevu vody a vaření. První lahev nám vydržela až do června, kdy jsme křižovali Německem a nebyl problém ji vyměnit. Po druhé jsme plyn doplňovali při zářijové zastávce v Česku a opět jsme využili služeb Hykra.

Honza: Měli jste na cestě nějaké technické potíže, nebo vše proběhlo bez problémů?

Aneta: Auto bylo nové, takže dvakrát vyžádalo aktualizaci softwaru, což nám vždy udělali v autorizovaném servisu za pár minut na počkání (a zdarma v rámci záruky).

Tomáš: V tomhle je globální servisní síť Fiatu skvělá. Jinak jsem doléval jen vodu do ostřikovačů a jednou doplnil motorový olej, což mě u syrového nového motoru nijak nepřekvapilo.

Honza: Po takhle intenzivní zkušenosti s autem, volili byste stejně? Nebo byste ve výbavě něco zásadního změnili?

Aneta: Nechala bych si do dveří namontovat moskytiéru. Neměli jsme ji s tím, že by jí Junior brzy zničil. Ale nějak nám nedošlo, že bychom ji využili především večer, když spí.

Tomáš: Já bych ještě doplnil vnější sprchu, což je skvělá věc, když přijdete z pláže a máte nohy od písku. Jinak nic.

Honza: Díky moc za rozhovor a přeju vám, ať vám brzo zase nějaká ta cesta vyjde!

Foto: Adamova velká cesta

1 z 17