Většinu obsahu tohoto webu věnuji obytným dodávkám, technickým řešením, vybavení, a podobně. Je to prostě proto, že jsem technicky založený člověk a nesmírně mě to baví. Ale nutno říct, že to není samoúčelné. Tou hlavní motivací je úplně něco jiného, co jsem si začal uvědomovat teprve nedávno, a co mi tak trochu nevědomky, ale o to upřímněji, potvrdil můj malý syn. A tím je skutečnost, že cestováním, ať už s obytným autem, nebo bez něj, získáváme nezapomenutelné zážitky. Společně, jako rodina, všichni dohromady. Zní to trochu jako klišé, ale zkusím to trochu konkretizovat…
Než jsme měli děti, cestovali jsme poměrně hodně. A hlavně na motorce. Cesta byla kolikrát cíl. Jezdil jsem se ženou, ale hodně i sám, a bylo to parádní. Bavila mě technika, bavila mě jízda samotná, bavila mě cesta a poznávání. Užíval jsem si volnost v rozhodování, kam se zítra pojede. Je špatná předpověď? No tak místo na západ pojedeme na východ. A jede se… Jenže s dětmi jsem motorku musel trochu omezit. Chtěl jsem najednou trávit čas s rodinou a ono to moc nešlo dohromady s týdenním tripem na motorce bůhvíkam, a to ještě lépe několikrát do roka.
A tak jsme tedy přesedlali do auta a i s poměrně malými dětmi pokračovali v cestování. Samozřejmě, že to ale vypadalo úplně jinak. Jak už jsem psal v úvodním představovacím příspěvku, nejsme úplně vyznavači diskomfortu, a tak jsme se nepustili do stanování a kempování, ale mnohem více jsme začali plánovat cesty do pronajatých apartmánů, chat a chalup, abychom mohli poznávat. Jenže s dětmi a dopředu zarezervovaným ubytováním si moc flexibility neužijete. A pak zejména nemoci znamenají často rozhodování, jestli jet, nebo nejet, kdy a jestli pobyt stornovat, atd. Ale to k tomu prostě patří. I tak jsme za ty roky zažili spoustu hezkých zážitků a viděli moc hezkých míst.
Pro obytnou dodávku jsme se pak rozhodli právě proto, že mně dává vlastně zpátky tu volnost, kterou jsem tak miloval na motorce, a zároveň k tomu mám i tu techniku, kterou mohu obdivovat. Ženě dává volnou ruku v plánování výletů. A nám všem pak dává čas, který můžeme plnohodnotně trávit spolu. A to je podle mě to nejdůležitější.
Proč to za to stojí? Teď ten příběh s mým synem… Chodí teprve do druhé třídy. Seděli jsme spolu a on si se mnou chtěl prohlížet svou “krabici vzpomínek”, kam si ukládá všechny suvenýry, které mě (často přes můj mírný odpor) donutí na cestách koupit. Mně to vždycky přišlo jako zbytečnosti. Všechny ty turistické známky, magnety na ledničky, nálepky, pohledy, obrázky… Snad na každém výletě jsme něco pořídili, nebo si aspoň schovali vstupenku či letáček. Nemám tyhle věci moc rád. Přijde mi, že je člověk většinou někam založí a už nikdy nevytáhne.
Jenže ten můj kluk to se mnou procházel a ke každé té věci měl konkrétní vzpomínku, příběh. Pamatoval si zážitky z doby, kdy mu byly čtyři roky. Vzpomínali jsme na to, co jsme tam viděli a s každou tou věcí, do té doby v mých očích zbytečností, jsme se oba na okamžik ocitli společně zase zpátky na tom konkrétním místě. Úplně mě to dojalo a já si uvědomil, jak moc to cestování znamená i pro naše děti. Vytváří jim to vzpomínky a rozšiřuje obzory. A jak doufám, upevňuje to náš vztah. A je úplně jedno, jestli budeme jezdit vlakem, pod stan, autem, obytnou dodávkou nebo létat letadlem. Důležité jsou ty společné momenty, na které si vzpomenete doma, po težkém dni, kdy si s těmi dětmi otevřete jejich krabice vzpomínek. Díky nim a jejich “cetkám” si vybavíte, jak to bylo nádherné tenkrát v Jizerkách, kde sice počasí nestálo za moc, ale byla tam parádní rozhledna, kam bychom se rádi zase podívali…
